Jan Stanislav: Pokoušet realitu (Challenging reality)
V galerii Kaviár krystal briliant proběhne 24.4.2014 od 18 hodin vernisáž výstavy textů Jana Stanislava Pokoušet realitu (Challenging reality).
Po skončení výstavy bude ještě afterparty, posezení s autorem v Knihovně Průhonice.
Ukázka jednoho textu Jana Stanislava, Pohled ze vnitř.
POHLED ZE VNITŘ
Otrávený a unavený dobou sebou nechával vláčet ulicí
špatného svědomí, intolerance či snad i zbědovanosti. Jeho život
se zcvrkl do monotoního přežívání součastnosti, která vyprchávala
jako opojný éter ze zatuchlé místnosti,nechávajíce za sebou díru
v čase místo minulosti. Jeho oči každým dnem hasly. Nezájem o sebe
sama se proměnil v nezájem okolí. Každá minuta na tomto světě mu
ubírala poslední zbytky životní energie,která v zoufalosti vyhlídky na sebezničení
nacházela poslední výspu v hedonismu post-moderního člověka. Jakákoliv věc,
která mu dovolila zapomenout na hnijící vřed v našem společném srdci, jenž drze
vyvolával iluzi lotosového květu,se stala jeho Múzou a on ji vymrštil na vrchol
hodnotového žebříčku.
Den za dnem, týden za týdnem se stále přesvěčoval, že jakákoliv
lidská činnost je jen výsměchem někoho(něčeho) za jeho domýšlivost.
Zdálo se,jakoby se To člověku smálo do tváře.Celý život ho to nechávalo
prožít smysluplně, aby si uvědomil, že smysl ztratil ve zvratcích pohřebního
projevu. Jaké to je nežít život? Jaké to je slyšet svůj pohřební projev za živa?
Uvědomil si, že již nezná kategorie, nehledá řešení.Jen prázdně prochází ulicí
plnou lidí, pachtích se někam.Najednou si věděl,že mu jich je líto.Někteří z nich
ho nenávidí, někteří ho litují,jiní ho ignorují,ale nikdo ho nemiluje.
Jeho ústa se naplnila soucitným úsměvem. Teď mohl klidně odejít. Jeho kroky
zamířily do načervenalé hloubky soumraku,aby došli konce.Neboť našel odpověď
otázku, jaké to je nežít život.
Záznam z vernisáže si přečtěte na stránkách Galerie, tzn. zde.
Průvodní text vernisáže
Vítáme vás na výstavě textů básníka Jana Stanislava Pokoušet skutečnost. Jedná se o soubor básní v verších a v próze. Upoutá motivická příbuznost Stanislavových veršů s texty Franze Kafky. Jako u Kafky, tak i u Stanislava najdeme podobný podrobný, vysvětlující popis, který ovšem s každou další doplněnou informací, která, byť je pravdivá, byť je podána naprosto jasně a srozumitelně, popis reality krok za krokem spíše stále více a více problematizuje. Přesně tak to však se skutečností je! Pokud ji vnímáte jako iluzi, byť sociálně sdílenou, má jistou přesvědčivost, jako má jistou nezanedbatelnou přesvědčivost každá halucinace. Jakmile se však na dílčí její projevy a aspekty zaměříte, narazíte doslova na těžkosti, na neočekávanost, vzájemnou rozporuplnost, nemožnost uvnímat fenomén v jeho úplnosti, jakmile hledáte pravdu a řád, zjišťujete, že držíte v prstech iluzi, mámení, zdání. Realita se vám začne před očima svlékat jako cibule. Tento motiv najdeme i v románech Philipa K. Dicka, kde, stejně jako u Stanislava ústí v nejistotu vypravěče, kterou z variant, prožívaných představ realit, je třeba zvolit a předložit rozumu k víře?
Další pozoruhodný motiv je zrcadlení a reflexe a to nejen v přímočarém motivu zrcadla, ale i motivu obtisků a vlastně i vzájemného působení. Jako se noha obtiskuje do kaluže, postava procházející prostorem se obtiskuje do prostoru tím, že se v něm prosazuje, že v něm je.
Texty Jana Stanislava spojuje vypravěč, lhostejně popisující, co vidí (či lépe, co registruje) či co se mu doslova přihází. Tento vypravěč, je záměrně osekán na descartovské „cogito“. I sám na sebe hledí jako na objekt dění, jako na figurku ve hře s nejasnými pravidly. Uprostřed tohoto studeného popisu však doslova vyšlehne emoce… k čemu to přirovnat: Snad k chladné extázi. A ano, k explozi citu lze dojít i čistě rozumovou reflexí. Sigmund Freud ve svém slavném spise Natura a kultura popisoval [přírodu a kulturu] jako dva disparátní světy, vzájemně si hodnotově protiřečící. V rozporu s obecnou představou o Freudovi byl Freud razantním zastáncem světa kultury, jejíž zrod spatřoval ve vyvzdorování si duchovní autonomie nad světem přírody. Z pohledu Freuda není velikosti bez sebezapření, není citlivost bez bolesti – a ano, není ani umění bez neurózy. A abychom volně parafrázovali Nietzscheho: Myslitel je tak hluboký, kolik (syrové) pravdy ještě snese a unese. Rozvolňování původně přesvědčivých pravidel skutečnosti, přerod v její postupnou fantomatičnost lze pozorovat na syntaxi Jana Stanislava. Srovnejme: „Neboť našel odpověď otázku“ – záměrné vykloubení syntaktické vazby způsobuje změnu vnitřní sémantické struktury slova (chemicky řečeno) z jednovalenční vazby na vazbu dvouvalenční. „Jakákoliv věc, která mu dovolila zapomenout na hnijící vřed v našem společném srdci.“ jednoduchá věta registrující, řekli bychom, banální emoci se najednou rozpadne a jako když kladivem rozrazíte hladký oblázek křemene, ukáže se Vašim užaslým očím vnitřní krystal nesmírně komplikovaných vztahů. Slova se osvobozují. K čemu bych to přirovnal. Však si to zkuste. Zadívejte se na krajinu a pak zavřete oči. Několik okamžiků spatříte před očima krajinu, ale již za pár sekund ji začne váš mozek všelijak domýšlet, posouvat a dle svého vlastního, spontánního plánu si z ní tvořit svou vlastní hru, zcela bez ohledu na vás.
Tzv. vnější realita velmi často zpochybňuje náš vnitřní svět. Věci, kterých si vážíme, jsou bez milosti drceny, rozbíjeny, zanikají. Vazby, jež nám umožňují se ve světe pohybovat, jsou zpřeráženy, roztrhány. Den co den se díváme na divadlo zániku. A není to divadlo, to nám se to děje… Je to takzvaně skutečné.
Je načase toto realitě začít vracet. Dámy a pánové, tímto zahajujeme výstavu Jana Stanislava Pokoušet skutečnost. Vítám autora a předávám mu slovo.
Vítězslav Praks, 24.4.2014
Záznam autorského čtení Jana Stanislava během vernisáže
Texty Jana Stanislava publikované na výstavě
04_JS_Jsem_ci_nejsem_Poutnikem
06_JS_Ztracene_utrzky_v_davu_noci
07_JS_Uz_je_to_zase_tady_strany_3
08_JS_Kdesi_v_jednom_rozhovoru_o_me_temne_ruzi
