přednáší letecký historik Ivo Pujman
27.3.2014 od 20:00 v Knihovně Průhonice
Přednáška bude online přenášena na adrese www.anymeeting.com/ObcanskyMonitor1
Propozice k přednášce:
VÍM, KDO JSTE, GENERÁLE, A VÍM, CO JSTE VYKONAL, řekl dne 11. 11. 1967 generál de Gaulle při podání ruky generálu Vilému Stanovskému při tradiční přehlídce v Paříži u Vítězného oblouku. Generál Stanovský byl jediným z přítomných několika desítek veteránů z1. a2. světové války, před kterým se de Gaulle ten den zastavil a se kterým promluvil.
Pro mnoho z nás to jméno dnes ale už bohužel nic neznamená. A to je škoda, protože je za ním skryt příběh, který stojí za to znát. Příběh člověka, který se slovy politiků „zasloužil o český stát“ jako málokdo, pro kterého vlastenectví nebyl jen prázdný pojem. Příběh člověka, který se stal již v roce 1914 jedním z prvních českých legionářů, bojujících za ideu samostatného českého státu celou 1.světovou válku. Příběh člověka, který se zasloužil o rozvoj čs. vojenského letectva a o obnovu československé civilní letecké dopravy po druhé světové válce. Příběh člověka, který ani v gestapáckých a komunistických věznicích nezradil své ideály. Příběh výborného pilota, a v neposlední řadě i člověka, který ani po propuštění z Mírova nezatrpkl a výraznou měrou se zasloužil například o vybudování unikátní letecké expozice Vojenského muzea ve Kbelích. Příběh člověka, kterému vlast neposkytla ani zdaleka tolik vděčnosti, kolik on pro ni odvahy.
Vilém Stanovský se narodil 27.března 1896 v Moravské Ostravě v rodině truhláře. Po vyučení a smrti matky odešel v r. 1912 ve svých šestnácti letech do Paříže. Jako mnoho jiných v té době odešel z domova „na zkušenou“ do světa. Hranice tehdy byly spíše jen čáry na mapách, volný pohyb po Evropě nemuseli tehdejší politici složitě domlouvat v Shengenu či jinde, svobodu pohybu a právo každého Evropana na volné cestování po celé Evropě brali všichni tehdy jako naprostou samozřejmost. Rychle se začlenil do české komunity v Paříži. Scházel se se svými krajany například v restauracích Senna v Palais Royal a Américan na bulváru Capucines, nebo v ševcovské dílně pana Zahrádky na dvoře domu v Rue Buffault. Bylo mu osmnáct let, ale o svém češství a svém postoji ke své národní identitě měl již jasno. Nic to nedokumentuje lépe, než zachovaná fotografie, na které je Vilém Stanovský v čele průvodu dne 26. července 1914 při manifestaci Čechů proti rakouské monarchii po vyhlášení války Rakouskem Srbsku. Pro milovníky přesných dat, bylo to týden předtím, než vypukla první světová válka i pro Francii, týden před tím, než Německo vyhlásilo válku Francii a překročilo její hranice! Referovali o tom pařížské noviny EXCELSIOR a uveřejnili onu dnes již historickou fotografii. V postranní chodbě Palais Royal je dodnes pamětní deska s česko-francouzským textem hlásajícím, že tito manifestanti odjeli potom jako dobrovolníci do Bayonne, kde vytvořili v 1. pluku Cizinecké legie rotu prvního novodobého českého vojska, zvanou NAZDAR.
Všichni tito dobrovolníci pak odjeli na frontu 1.světové války a tam bojovali – a umírali. Vilém Stanovský však rozhodně nebyl žádný nazdárek. To, že dokázal ve zničujících bojích první moderní války v historii lidstva od jejího počátku bojovat a přežít, svědčí sice o velké dávce štěstí, ale také umu, odvaze a osobní statečnosti. Bojoval jako pěšák při francouzské ofenzívě v Champagni, v zákopech u Arrasu, na Sommě, na Aisně a u pověstnéhoVerdunu. Poprvé byl raněn u vesnice Neuville St. Vaast, kde je dnes jediný samostatný čsl. vojenský hřbitov ve Francii a kde jsou dnes pohřbeni i Stanovského druzi z roty Nazdar. Stanovský prošel krutými boji a přežil jako jeden z mála z roty Nazdar, která byla celá zničena (z celkem cca 600 vojáků – Čechů dobrovolníků, kteří prošli touto jednotkou, jich přežilo včetně zraněných cca 50).
Rok 1915 pro další život Stanovského znamenal rozhodující impuls. Na frontě se setkal s generálem M. R. Štefánikem. Ten hledal mezi Čechy dobrovolníky k výcviku na piloty, kteří by bojovali v české eskadře pod jeho velením. Podle jeho představ měla například za pomoci letáků provádět propagandu za nepřátelskými liniemi v oblasti srbské fronty, a podobně. Někdy počátkem září 1915 zajel M.R.Štefánik k náhradnímu tělesu Cizinecké legie v Lyonu mezi československé dobrovolníky, kteří se po zranění u Artois nebo Champagni vrátili do své garnizóny a kde v té době byl i Vilém Stanovský. Na jeho návštěvu později pan Stanovský vzpomínal: „Když se počátkem září 1915 objevil v lyonských kasárnách letecký poručík mluvící česky, M.R.Štefánik, vyvolal mezi našimi hochy velký zájem. Tento zájem ještě vzrostl, když řekl, že hledá dobrovolníky pro letectvo, pro čs. eskadrilu, k jejímuž vytvoření dalo francouzské velení souhlas. Bylo dosti těch, kteří se přihlásili.“ Přihlásilo se asi 50 dobrovolníků. Francouzské vojenské úřady ale s jejich povoláním do pilotních škol otálely a mnoho žadatelů mezitím odjelo na frontu. Až 18.12.1915 bylo prvních šest čs.dobrovolníků přijato k francouzskému letectvu. Vývoj válečné situace však plány na samostatnou českou letku zmařil. Všichni čeští piloti byli po výcviku v průběhu roku 1916 přiděleni k francouzským frontovým jednotkám.
Seržant Vilém Stanovský se také přihlásil a měl více štěstí, neboť po doléčení svých zranění byl v srpnu 1917 povolán do letecké školy v Dijonu. Později prošel pilotní školou i v Miramas, vysokou leteckou školou v Pau (kde na jaře 1918 létal na dvoumístných Nieuportech XII a jednomístných Nieuportech XXI), školou pro vzdušnou střelbu v Casau a školou pro bitevní letce v Perthesu. Na rozdíl od svých druhů, kteří procházeli urychleným výcvikem v roce 1916, absolvoval již důkladný pilotní výcvik podle nových francouzských výcvikových osnov odvozených z válečných zkušeností francouzského letectva. Pak bojoval již jako stihač a létal nad bojišti ve Flandrech. Tam byl také sestřelen, dokázal však ještě nouzově přistát. Následky zranění páteře z této nehody ho však provázely celý život
Po skončení 1.světové války Vilém Stanovský zůstal aktivním vojákem a významně se podílel na budování československého vojenského letectva. V r. 1919 dostal hodnost poručíka a stal se prvním velitelem československého leteckého oddílu ve Francii v Istres, o rok později byl již kapitánem a velel pilotní škole a letišti v Praze. V roce 1922 se stal jako štábní kapitán velitelem leteckého učiliště na nejstarším letišti v Československu v Chebu, a zároveň se stal velitelem všech pilotních a leteckých škol čs. vojenského letectva. V roce 1923 jej nahradil další držitel řádu „Čestné legie“ pplk. Bedřich Starý, který učilišti velel až do roku 1929.
V r. 1923 vedl Stanovský letecký doprovod prezidenta T.G.Masaryka při jeho návštěvě Francie. V r. 1925 velel skupinovému dálkovému letu Praha – Berlín – Kodaň – Praha. Přihlásil se do dalšího leteckého kursu pro důstojníky ve Versailles. Začal dohánět i své nedostatečné vzdělání (měl jen dvě třídy měšťanky) a svojí velkou vůlí tento nedostatek velmi rychle překonal. Ač sám učitel létání, dokázal se učit velmi intenzivně i on, a nakonec se z něj stal i znalec velké francouzské literatury. Byl zván na čaje na Hrad a president Masaryk s ním často konzultoval různé otázky okolo letectví v Československu.
Ale Vilém Stanovský byl především letec s neklidnou duší, což dokázal názorně v r. 1926. Tehdy uskutečnil se svým mechanikem Františkem Šimkem v letadle Aero Ab-11 (přezdívaném „Modrý pták“, jeho rekonstruovaná podoba je vystavena v leteckém muzeu ve Kbelích) etapový dálkový let třemi světadíly – Evropou, Asií a Afrikou. Napsal o něm knížku Na českém letadle ve světě. Uletěl celkem 15 tisíc kilometrů. Je neuvěřitelné, že v neznámých zemích od Maroka po Finsko a Turecko často letěl bez map či jen podle jednoduchých náčrtků získaných od místních pilotů, v nejlepším případě podle turistických map. Stačil mu kompas a hodinky. V Portugalsku zažil nouzové přistání do skalnatého terénu, kde nejdelší souvislý rovinný plácek měl tak20 metrů. Letadlo značně utrpělo, ale letcům se nic nestalo. Po opravě v místních leteckých dílnách pokračoval Stanovský dál. Při mezipřistání v Maroku se setkal se svými spolubojovníky z 1.světové války z Cizinecké legie z tzv. Marocké divize, a podnikl tam s francouzskými letci i několik bojových letů na jejich letadlech při tehdejším povstání místních arabských kmenů. Dalšímu nouzovému přistání neunikl v Řecku, ale ani tam ho nic nezastavilo. Svým letem udělal velikou reklamu nejen sobě, ale tehdy ve světě téměř neznámé Československé republice, i letadlu z továrny Aero (Finsko později na základě tohoto letu zakoupilo celou serii těchto strojů). Po návratu ho na letišti ve Kbelích čekalo triumfální přivítání. Jen příjezd slavných amerických herců Douglase Fairbankse a Mary Pickfordové do Prahy, jej vytlačil z předních stránek novin.. Byl to první dálkový let čs. pilota na českém letadle, sportovní výkon, kterým se Stanovský proslavil i mimo Československo.
Po příletu z dálkového letu se také Vilém Stanovský oženil, vzal si dceru publicistky Marie Čelakovské, Ludmilu Čelakovskou, pravnučku básníka F. L. Čelakovského, akademickou malířku. Měli spolu dvě děti, syna a dceru. Stanovský dál „vojančil“, jako major působil ve Vajnorech, Nitře a v Piešťanech jako velitel leteckých útvarů, měl v té době velký podíl na založení Aeroklubu R.M.Štefánika v Bratislavě jako jeden z iniciátorů a člen zakládajícího přípravného výboru. Od r. 1929 učil na velitelské škole v Praze. Od listopadu 1930 v hodnosti podplukovníka velel v Praze leteckému pluku a v r. 1937 se stal plukovníkem. Začal vydávat i odborný letecký časopis „Letecké rozhledy“.
Velmi zajímavou leteckou etapou jeho života bylo období, kdy poprvé musel svléknout uniformu. Byl totiž vybrán jako velitel tajné akce – převzetí ruských bombardérů SB-2 (u nás označovaných jako B-71) v samotném Sovětském Svazu. Pro první část těchto letadel odjel jako velitel skupiny 12ti českých pilotů do Ruska v říjnu 1937. Cesta byla přísně tajná, všichni museli jet v civilu. S letadly se seznámili v hangárech a v učebnách, později se na ně přeškolili i ve vzduchu. Ale letadla nebyla připravena na přelet, takže se v prosinci vrátili z Moskvy bez nich. Prvá dvě letadla přeletěli do Prahy až na druhý pokus v únoru 1938. Další pak v březnu z Kyjeva. Postupně byl do dubna 1938 jeho 6.letecký pluk vybaven těmito moderními bombardéry a on opět intenzivně létal jako učitel. Jeho pluk byl připraven bránit republiku před Hitlerem a nebylo jeho vinou, že k tomu nedostal příležitost.
Během druhé světové války po okupaci republiky potvrdil svoji pověst vlastence. Po nacistické okupaci se stal účastníkem odboje ve skupině Obrana národa. Těsně před svým plánovaným útěkem do Francie byl zatčen Gestapem. Byl postupně vězněn na Pankráci, na Špilberku strávil rok na samotce(!) a od roku 1940 byl vězněn v koncentračním táboře v Dachau. Svou přirozenou autoritu dokázal uplatnit i v těchto extrémních podmínkách. V Dachau pomohl zachránit život celé řadě francouzských spoluvězňů, čímž se stal v jejich očích doslova legendou. V r. 1946 mu za to maršál de Lattre de Tassigni předal nejvyšší francouzské vyznamenání – Stuhu komandéra Čestné legie a k tomu válečný kříž s palmovou ratolestí. Toto nejvyšší státní francouzské vyznamenání dostali v celé historii českého státu pouze tři Češi, prezidenti Masaryk a Beneš a generál Stanovský. V Dachau byl osvobozen americkou armádou a jako první z Čechů z tohoto koncentračního tábora se vrátil do osvobozené Prahy.
Hned v květnu 1945 byl jmenován mimo jiné do zvláštní funkce- stal se předsedou komise pro přijímání (neboli prověřování) důstojníků letectva do nové poválečné čs.armády. Pro svoji nekompromisnost a čestnost si tak vytvořil mnoho nepřátel. Byl sice v říjnu 1945 povýšen do hodnosti brigádního generála, nakonec ale na přímý příkaz tehdejšího předsedy vlády byl jmenován přednostou leteckého odboru ministerstva dopravy a tím musel v roce 1946 z armády odejít. V novém místě ale odpovídal za obnovení civilní letecké dopravy v poválečném Československu, a to i do zahraničí, což byl úkol skutečně gigantický. Vítězný únor 48 měnil hodně, mezinárodní autorita a prokazatelná odbornost generála Stanovského však nedovolily ani komunistům jej hned po únoru 1948 odvolat. On tak mohl pomáhat propouštěným západním letcům, které komunistům navzdory zařazoval do aerolinek či na jiná místa v civilním leteckém sektoru. Umožnil tak nepřímo řadě z nich důstojně žít i po vyhazovu z armády a později odejít a některým i uletět do zahraničí. Sám nestraník, vyžadoval si při poradách na ministerstvu oslovení „vážení soudruzi a pane generále“..
StB kolem něj kroužila dlouho. Nejdříve utajeně, později zcela nezakrytě jej neustále sledovali dva až tři agenti StB. V r. 1951 je definitivně beze zdůvodnění propuštěn z armády. Jeho syn byl vyhozen z vysoké školy, dcera nebyla přijata ani ke zkouškám, přestože tehdy stále ještě normálně pracoval jako přednosta odboru civilního letectví na ministerstvu dopravy a nikdo neměl oficiálně k jeho práci žádné odborné či jiné výhrady. Byl sledován i v okamžiku, kdy přebíral prvé sovětské letouny IL-12 pro ČSA a agenti měli rozkaz zastřelit jej, kdyby se chtěl posadit za řízení a vyzkoušet je v letu. Tato šikana probíhala bez jakéhokoli vysvětlení či obvinění. Až v roce 1952 jej StB zatkla. Byl obviněn z toho, že chce opustit republiku, že je agentem francouzské tajné služby a že by v zahraničí vyzradil tajné informace, kdyby emigroval, tudíž je velezrádce. Nic z toho nebyla pravda vyjma snahy emigrovat. Jeho vyšetřovatelé neměli žádné důkazy, a nedokázali z něj přes veškerou svoji snahu vynutit žádné lživé přiznání. Odolal řadě hrubých výslechů, nejdelší výslech s psychickým i fyzickým týráním vedlo proti němu osm střídajících se vyšetřovatelů nepřetržitě pět dní. Přesto byl v roce 1954 odsouzen k trestu odnětí svobody na 17 let. Tráví je v nejhorších vězeních na Mírově a v Leopoldově. Ve vězení těžce onemocněl a prakticky v beznadějném stavu jej nakonec velitel věznice na Mírově nechal převézt do vězeňské nemocnice v Brně. Tam se ale lékařům a železné vůli pana generála podařil zázrak, a on se po téměř ročním léčení dokázal vrátit, byť o berlích, do své cely na Mírově. Byl propuštěn až na amnestii v r. 1960, po osmi letech věznění, delším, než zažil od nacistů . Po svém propuštění na amnestii konstatoval, že „…komunisti byli ve vězení vynalézavější a bezcitnější než Němci.“
Jaké to pro něj asi muselo být, vyrovnat se se skutečností, že jej věznili Češi, za které bojoval už v zákopech a na palubách letadel první světové války, kdy ještě vůbec nebylo jisté, zda čeština jako jazyk přežije a zda někdy budeme mít vlastní stát. Přesto nezatrpkl a nevzdal se. Když se po sedmi letech a sedmi měsících věznění se roce 1960 vrátil generál Stanovský na svobodu, dostal důchod 213,-Kčs měsíčně. „Podařilo“ se mu pak po delší době získat zaměstnání jako pomocný dělník u lisu, lisoval kolíčky na prádlo. A bojoval tvrdohlavě o svoji rehabilitaci. Psal jeden dopis za druhým, nedal se odbýt, na zamítnutí psal odvolání, psal presidentovi republiky i Nejvyššímu soudu. Poukazoval na manipulaci a nedostatek důkazů svého obvinění, požadoval úplnou rehabilitaci. Dotklo se ho, že byl odsouzen jako vlastizrádce a špion, on, první legionář a bojovník za tuhle republiku v dobách, kdy ještě o ní nikdo nevěděl. A nehodlal to komunistům jen tak nechat projít. Pokračoval nesmlouvavě s papírovou vojnou za svoji rehabilitaci, kterou začal již v roce 1958 z vězení písemnou stížností presidentu Zápotockému. Na svobodě psal odvolání, odvolání na zamítnutí odvolání, dokazoval, přel se a soudil s komunistickou justicí. Nakonec dosáhl svého a v roce 1969 Vyšší vojenský soud v Příbrami skutečně v plném rozsahu rozsudek proti němu zrušil a zprostil jej veškeré viny. Osvobozující rozsudek ale pro obstrukce prokurátora nabyl právní moci až v červnu 1972. O měsíc později, 11.července 1972, generál Vilém Stanovský zemřel.
Generál Stanovský od svého propuštění velmi aktivně pracoval ve Svazu protifašistických bojovníků, na veřejných přednáškách vzpomínal na historii legionářů a tradice prvorepublikového letectva tak, jak je osobně znal, bez ohledu na panující ideologii. Byl to jeden z jeho způsobů boje proti komunistické ideologii a jejímu zkreslování historie. Stal se také předsedou letecké sekce Klubu vojenské historie při Vojenském historickém ústavu a velkou měrou se zasloužil o vznik letecké expozice Vojenského muzea ve Kbelích, která dnes patří k nejvýznamnějším v Evropě. Letadla totiž miloval dál. Svými kontakty, osobními známostmi a erudicí získal pro tuto expozici obrovské množství unikátních exponátů a hlavně přízeň mnoha rozhodujících osob v tehdejším čs. leteckém průmyslu, které dokázal pro jeho vznik nadchnout. Dalo by se říci, že mezi starými letadly omládl.
Pan generál byl pravidelně zván na oficiální oslavy spjaté s historií bojů 1.světové války francouzskou vládou od roku 1945. Komunisté mu však po roce 1948 odebrali pas a nikam jej nepouštěli. Když Francie v r. 1965 vzpomínala 50. výročí bitvy u Arrasu, tak se těchto oslav nemohl zúčastnit ani jako výslovně pozvaný host Francouzskou republikou, protože mu komunisté nedali pas s odůvodněním, že jeho případ nejvyšší soud ještě nepřešetřil. (Ten jej však vůbec tehdy nešetřil). Generál Stanovský to (zcela oprávněně) nesl jako nespravedlnost a křivdu. Dodejme, že stačil na francouzském velvyslanectví v Praze přijmout medaili Vieilles tiges – vyznamenání pro první vojenské piloty francouzských letadel a také medaili města Paříže, která je nejvyšším uznáním přátelství a věrnosti Francii a jeho hlavnímu městu.
Až v roce 1967 na přímou intervenci generála de Gaulle, presidenta Francie, pas a povolení vycestovat obdržel. Letěl z Prahy dopravní Caravellou Air France. Kapitán jej při nástupu do letadla přivítal s nastoupenou celou posádkou a podal mu hlášení, načež ho požádal, aby s ním letadlo řídil. Od hranic Francie pak jeho Caravellu doprovázela čestná letka francouzských stíhaček až k přistání v Paříži v Orly, pocta náležející jen letcům – nositelům Stuhy komandéra Čestné legie. V Paříži byl přijat s poctami pro hlavy států. Při slavnostní přehlídce francouzské armády pod Vítězným obloukem pak byl pověřen obnovit oheň u památníku neznámého vojína v Invalidovně jako první cizinec v historii. Při samotné přehlídce pak k němu generál de Gaulle přistoupil jako k jedinému z přítomných veteránů a pozdravil ho se slovy „Vím, kdo jste, generále, a vím, co jste dokázal“. Ve Francii toho byly plné noviny. V tehdejším ČSSR o tom prakticky nikdo nevěděl. Proti očekávání se pan generál Stanovský vrátil do Československa, i když mu byl nabízen komfortní život ve Francii a velmi slušná doživotní renta. Jeho povaha nikdy nic nevzdat mu to nedovolila, protože v Československu ještě nedosáhl své plné rehabilitace. A také se cítil být Čechem a stáří chtěl již prožít doma, v Čechách.
Jen pro dokreslení: Majetek Viléma Stanovského propadl dvakrát. Poprvé jej zabavilo Gestapo, podruhé komunisti při jeho odsouzení. Nikdy nebyl jeho rodině navrácen. Žaloba dcery Evy Jonášové na vydání vily na Barrandově ukradené komunistickým režimem, byla po roce 1989 zamítnuta.
Jak jinak než s úctou lze vzpomínat na muže, jemuž byla vlast více než jeho život. Ta však jemu neprojevila ani zdaleka tolik vděku, kolik on pro ni odvahy. Až v roce 2000 byl prezidentem Havlem generál Stanovský alespoň in memoriam vyznamenán Řádem bílého lva III.třídy . Zápis v seznamu vyznamenaných zní: divizní generál letectva Vilém Stanovský, in memoriam, vojenská skupina, lll. třída, 2000.
Generál Vilém Stanovský je nositelem těchto vyznamenání a medailí: Rytířského kříže Čestné legie, Francouzské pamětní medaile, Francouzského válečného kříže, Důstojnického kříže Čestné legie, Verdunské medaile, Stuhy komandéra Čestné legie, Francouzského válečného kříže 1939-1945 s palmovou ratolestí, Medaile Vielles tiges, Medaile dela Villede Paris, Československého válečného kříže 1939, Československé revoluční medaile, Medaile vítězství, Československé medaile za chrabrost 1946, Československé medaile za zásluhy 1946, Řádem bílého lva III.třídy.
Ing.Ivo Pujman
